DŮM UMĚNÍ - Opavský svět kultury

Sestavuji aktuální kalendář ...
Hledat
Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

GALERIE, VÝSTAVY, PŘEDNÁŠKY
DŮM UMĚNÍ

Pekařská 12, 746 01, Opava, tel.: +420 553 668 734, +420 734 862 481
www.oko-opava.cz
e-mail:
dum.umeni@oko-opava.cz

otevřeno: út - ne 10.00 - 18.00 hod.


1.11. - 31.12.
JOSEF ODRÁŠKA - KUPKY V KUPCE
Výstava.
Malíř a grafik Josef Odráška se narodil v roce 1945. Po studiích Umělecko - průmyslové školy v Uherském Hradišti pracoval jako restaurátor a propagační výtvarník a od roku 1979 tvoří ve svobodném povolání.
Odráška je autorem dodnes aktivních plakátů a grafických značek. Ve funkci místopředsedy Unie výtvarných umělců a teoretiků Severomoravského kraje organizoval zahraniční a tuzemské výměnné výstavy. Během pedagogického působení na Státní umělecko - průmyslové škole v Ostravě, kterou spoluzakládal, sponzorsky zajistil výstavy mladých ostravských výtvarníků v Praze. Je pravidelně zván na malířská i grafická sympózia a kromě společných výstav pořádá samostatné výstavy ve významných galeriích jako například Galerie Bratří Čapků a Nová síň Praha, Dům umění Ostrava, Dům umění Opava (1993), Slovácká galerie Uherské Hradiště, Galerie Misfatti Torino, Galerie Appia Grenoble a nebo Muzeum města Brna Špilberk. Nejdůležitější z řady ocenění, která získal, jsou Cena salónu 1993, Cena ministra kultury v Teheránu a několik ocenění na Grafice roku Praha. Jeho díla jsou součástí sbírek v Čechách i v zahraničí, mj. GVUO Ostrava, MG Brno, Musee de la Publicité Paris (FR), Galerie university v Storrs (USA), Muzeum moderního umění Toyama (J), Grafický kabinet Drážďany (D), Městská galerie Pécs (HU) Muzeum plakátů Varšava (PL), Lahti (FIN), Mexiko city Galery (MEXICO) a to není určitě všecko.
K realizované výstavě v Domě umění v Opavě uvádí: „Vynikající herec Rudolf Hrušínský byl snad proto tak žádaný, že měl své tajemství… I do obrazů se může podvědomě ale také vědomě vloudit tajemství, které chceme rozluštit. Jeden lidský život je však příliš krátký na to aby tajemství odhalil a proto tajemství žije dál. A možná proto ty kupky…


1.11. - 31.12.
ROMAN VONDROUŠ - O DOSTIZÍCH, LIDECH A MASOPUSTECH
Výstava fotografií.
Institut tvůrčí fotografie FPF SU představuje práce svého studenta doktorského studia Romana Vondrouše, jednoho z nejúspěšnějších českých fotoreportérů, vítěze 1. ceny soutěže World Press Photo, dvou cen v celosvětové soutěži Pictures of the Year International, mnoha cen v soutěží Czech Press Photo i Ceny rektora Slezské univerzity za rok 2013. V jeho rozsáhlé tvorbě se vedle klasických fotoreportáží objevují dlouhodobé cykly subjektivně zaměřených dokumentů.
O své expozici napsal: Na výstavě představuji celkem tři barevné fotografické cykly. Ani jeden z nich není definitivně uzavřen a stále na nich průběžně pracuji. Především to platí o Zákulisí dostihového světa, kde se snažím zachycovat mnohdy až absurdní výjevy, se kterými se na dostizích můžeme setkat. Ať už se jedná o elegantní dámy v kloboucích, pány v žaketech s cylindry, život žokejů nebo soustředění návštěvníků při sledování samotných dostihů. V dalším představeném souboru Fragmenty metropole ukazuji pražská sídliště a periferie v širokém spektru pohledů a možností, jak využít a vnímat veřejný prostor nevšedně a nabídnout jakýsi dialog mezi lidmi a pro sídliště tak typickou architekturou, která spolu s dalšími atributy dotvářejí jejich každodenní životy. Fotografie jsou součástí rozsáhlého konceptu oceněného Grantem Prahy - ročním tvůrčím stipendiem pražského primátora na mapování proměn hlavního města a některé z nich byly součástí mé praktické diplomové práce na závěr magisterského studia na ITF FPF SU. Posledním vystavovaným cyklem je Masopust, který fotografuji v okolí Roztok u Prahy. Je však jiný než klasické lidové průvody masek. Veselý až strašidelný průvod maškar se originálními, tradičními a především netradičními, až tři metry vysokými maskami, které působí až mystickým dojmem. Mým cílem však není přinést pouhý dokumentární pohled na dlouholetou tradici, ale především moderním způsobem nabídnout divákovi čisté fotografické obrazy podpořeny výraznější barevností.


1.11. - 31.12.
LIBOR HŘIVNÁČ - ŘÁD 1291 ZROZENÍ / NEŘÁD 2018
Výstava.
Dne 1. září 1291 založil přemyslovský kníže Mikuláš I. Opavský v severní části města nedaleko městských hradeb dominikánský klášter. Dnes je to 727 let od zrození řádu dominikánů v Opavě.
Výstava Libora Hřivnáče v prostorách kostela svatého Václava opavského Domu umění některými sochami připomíná duchovní svět, jenž je stálou součástí naší kultury a života.
Mniši bez tváří, v kápích, pravidelně rozestavení, evokují smysl slova Řád. Řád ve smyslu pořádku, ustáleného způsobu života běžícího ve svých pravidelných rituálech. Řád ve smyslu práv a povinností. Ve smyslu respektování psaných i zvykových pravidel. Možná až děsivě, jako trojhlavý pes Kerberos střežící podsvětí působí tříčlenné sousoší s názvem „Strážce brány“. Strážce svědomí. Strážce, jenž nekompromisně rozhoduje, zda duše vstoupí do pekla (Tartaru), či do ráje. Slepý strážce, bůh. Možná Hádes. Poslední instance posuzující naše činy během života. Na sousoší „Strážce brány“ volně navazují kamenné, dřevěné, polychromované „Brány bez dveří“, či skleněný, průsvitný „Chrám páně“. Ten vznikl hledáním dokonalosti tam, kde kámen již nestačil k vyjádření podstaty myšlenky. Neměl bych zapomenout ani na „Mosty do nicoty“, myšlenkově navazující ve stejné duchovní rovině jako brány bez dveří. Tedy na hraně bytí, nebytí. Sochu z cyklu „Pokora“, s názvem „Klanění u zdi nářků“ netřeba blíže vysvětlovat. Bronz s názvem „Klanění“, se pohybuje někde na samé hraně ironie a potřeby hledání pokory. Celou expozici umocňuje dřevěné „Foucaldovo kyvadlo“ odpočítávající náš čas.
Libor Hřivnáč se ovšem nechce brát zcela vážně. Proto na expozici v kostele sv. Václava navazuje mírně ironická instalace v Ambitu Domu umění, s názvem „Neřád 2018“. Tato postmoderní instalace se znaky pop artu, v sobě skrývá mnohá sdělení. „Padlý kajícník“ se těžkou, dřevěnou koulí a řetězem u nohou, a „Lavička - žena“, vyjadřuje věčný rozpor mezi touhou mnichů po řádu a duchovní dokonalosti. V protikladu s řádem vyjadřuje také nekonečnou, stravující touhu po ženě. Instalaci doplňují další drobné věci přinášející další významy a umocňující vnitřní náboj a sdělení celé expozice.
Libor Hřivnáč si pohrává. S myšlenkami. Se slovy ve svých básních a textech. Málokdo pozná, co myslí zcela vážně, co předstírá a co tají za svou mnohdy jedovatou ironií. Pod hrubou slupkou skrývá duši básníka. Své lásky. Myšlenky. Před lidmi se schovává ve vlastním těle. Za svými maskami a pózami.
Libor Hřivnáč si pohrává nejen se slovy. Hraje si také se svými kameny. Cítí je a ctí. Předává v nich poselství. Věčný splín, snění i teskné touhy. Vyhlazený kámen, socha se stává svědkem myšlenkových dějů. Zastaví v nich čas. Vnímáme v nich něco tajemného, nevysloveného. Něco, co nás přesahuje. Přežívá. Hledá rovnováhu. Rovnováhu formy nebo sdělení. Ví, co žádá zlatý mexický kalcit, co potřebuje červený pískovec. Neváhá přejet republiku pro kus trachytu od Mariánských lázní. Zná kdejaký zaniklý lom. Ví, co je mramor od Salcburského Adnetu či maďarský Tardoš. Pro zlatý onyx si zajel na Slovensku. V jeho sochách rozeznáte italský mramor Carrara, pazourek z Normandie, mramor ze nedalekých Supíkovic i z mramorového vrchu u Lipové. Na skulptury evokující gotiku, baroko a románský sloh přetvořil Slivenecký mramor od Prahy, vápenec z Albánie a onyx z Turecka.
Kameny Libor Hřivnáč miluje a je to na jeho sochách znát. V různých formách autor kóduje sdělení. Symbol. Tajemství života či dotek věčnosti. Setkání a věčná míjení. Jeho sochy jsou výsledkem splynutí mezi sochařem a jeho vyjadřovacím materiálem. Výsledkem rezonance myšlenek a záhad, o kterých ví pouze autor.
Nemusíte rozumět sochám, ani jejich tvůrci. Stačí se zastavit. Zamyslet. Letmo pohladit sochu. Vstřebat nedefinovatelnou energii.


1.11. - 31.12.
ZBYNĚK SEKAL 95
Výstava.
Zbyněk Sekal (12. 6. 1923 Praha - 24. 2. 1998 Vídeň) patřil k výjimečným autorským individualitám, které se pohybovaly na scéně českého a rakouského výtvarného umění ve druhé polovině 20. století. Kromě vlastní autorské tvorby se věnoval také překladům literárních děl a esejů, knižní ilustraci a návrhům obálek. Výstava v Oratoři Domu umění je připravena k jeho nedožitým pětadevadesátým narozeninám a nabízí kontakt se existencionálně laděnou tvorbou svébytného, přemýšlivého a duchovně orientovaného autora. Reliéfy a objekty Zbyňka Sekala vznikaly v tichu a absolutním soustředění. Přes svou téměř spirituální, souběžně však velmi racionální a promyšlenou podstatu, se podobají japonským zenovým zahradám. Klid, soustředěné ticho a možnost kontemplace z nich činí zastavení v čase a prostoru. Možná právě proto měly v Japonsku jeho výstavní aktivity tak vřelý ohlas.
Zbyněk Sekal dospíval během 2. světové války. Za svoji činnost v ilegální komunistické skupině mládeže strávil čtyři roky v koncentračních táborech v Terezíně a Mauthausenu (1941 - 1945). Po studiích na UMPRUM v Praze (1945 - 1950) navštívil Paříž. Zde se setkal s tvorbou J. Dubuffeta, která ho velmi oslovila. Vzniká kresba Večeře podle Dubuffeta, cyklus koláží a první sádrové plastiky hlav. Toto první tvůrčí období vykazuje usilovné hledání vlastní cesty, v kresbách je možno spatřovat postupnou inspiraci kubismem nebo surrealismem, početná je série figurálních motivů z prostředí koncentračního tábora. Mezi lety 1953 - 58 se se svou mladou rodinou stěhuje do Bratislavy, postrádá zde však kontakt s aktuální českou výtvarnou scénou a přáteli M. Medkem, Z. Palcrem, E. Medkovou. Věnuje se tedy hlavně literárním překladům (F. Kafka, G. Grass, P. Weiss, O. Mandelštam, Ch. Morgenštern). V roce 1958 se Zbyněk Sekal vrací do Prahy, veškeré své úsilí vkládá do skládaných reliéfů, figurálních objektů, struktur z drátů, které vznikají ve ateliéru na Bělohorské ulici. V roce 1966 se účastní sochařského sympozia v St. Margarethen v Rakousku a v roce 1969, v návaznosti na politickou situaci u nás, emigruje do Berlína. V roce 1970 realizuje velký nástěnný reliéf v Düsseldorfu a natrvalo se stěhuje do Vídně. Mezi lety 1972 - 74 učí na Akademii ve Stuttgartu, později se výhradně věnuje své autorské tvorbě. Ve Vídni kontinuálně pracuje na svých skládaných reliéfech, souběžně objevuje nové téma, kterým jsou objekty - schrány volně stojící v prostoru. Materiálem pro reliéfní struktury a schrány jsou použité věci a předměty, které již ztratily svůj původní účel, ale dotek lidské ruky je na nich stále patrný. Zbyněk Sekal je sbírá, jemně objevuje jejich původní funkci a opětovně je užívá jako ryze výtvarný materiál. Úzkostlivě střeží jejich půvab a tajemství, některé z nich povyšuje na svátosti ukryté ve útrobách schrán, věčných strážkyní.




čtvrtek 22.11. - pátek 23.11. / 17.00 - 10.00 hod. / kostel sv. Václava
NOC VENKU - ŽIVOT BEZDOMOVCE
Pořádá Armáda spásy, spolek Za Opavu a OKO.
Celostátní akce Noc venku věnovaná tématu lidí bez přístřeší proběhne v Opavě již tradičně ve čtvrtek 22. listopadu v kostele sv. Václava. Organizátoři z opavské pobočky Armády spásy a spolku Za Opavu letos připravili zcela nový originální program, který návštěvníkům nabídne nahlédnutí pod pokličku problematiky bezdomovectví v našem regionu.
Program akce: Cesta bezdomovce - naučná procházka protkaná myšlenkami o našich snech, beseda s lékařkou z ordinace lidí bez domova, vystoupení kapel Botanyk, Element, Jarem beat, čtení autorských veršů, Monology - divadelní zpracování osobních příběhů konkrétních lidí, výtvarná dílna, výstava fotografií, chutný guláš. Závěrečnou tečkou programu bude přespání několika odvážlivců na prostranství před kostelem ve vlastních spacácích či jiných příbytcích. Neváhejte a přijďte nás podpořit v naší práci s lidmi, kteří hledají svoji důstojnost.


1.1. - 31.12. / kostel sv. Václava
OBRAZ OSLAVENÍ SV. VÁCLAVA
Obraz Oslavení sv. Václava je přístupný celoročně v kostele sv. Václava, pouze v případě příprav svateb a dalších akcí může být kostel pro veřejnost uzavřen.
Autorem obrazu, představující scénu po zavraždění knížete Václava, je vídeňský malíř Anton Petter, který jej dokončil v roce 1844 původně pro hlavní oltář katedrály sv. Václava v Olomouci. Práce na obraze provázely spory o konkrétní podobě se zadavatelem, tehdejším olomouckým arcibiskupem Maxmilianem Josephem Sommerau-Beeckhem. Právě kvůli nespokojenosti arcibiskupa a kritice ze strany tisku nebyl obraz na hlavní oltář nikdy nainstalován. Byl uložen na půdě Kroměřížského zámku, několikrát přesunut, až se na něj postupně zapomnělo. Znovuobjeven byl v roce 2011, kdy také začaly restaurátorské práce. V roce 2012 byl nejdříve vystaven v ostravské multifunkční hale Gong a v roce 2014 umístěn v presbytáři kostela sv. Václava v Opavě. Vedle zajímavých historických reálií obraz upoutá diváka svým výrazným koloritem a kompozicí založenou na protikladech. Díky své velikosti (rozměry malby 825 x 490 cm) jde o největší obraz sv. Václava, jaký byl kdy vytvořen.


 
TOPlist
Copyright 2016. All rights reserved.
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky